Vše je v neustálém pohybu a jak se říká, změna je život. Spoléhat se na nějaké jistoty je v současném světě čím dál těžší a mnohdy to přináší starosti a nutnost měnit vlastní návyky. Ale změna je také hnací síla a inspirace ve všem, co nás provází životem, rozbíjení stereotypů a objevování nepředvídatelného, jež pak přináší energii a motivaci. V hudbě to pak platí o to více, neboť neustálé opakování bývá pro hudebníky cestou do stereotypu a ke ztrátě kreditu. CIRCA SURVIVE byli svým projevem do určité míry vybočující na debutu „Juturna“, kde předváděli neotřelou a snad i kontroverzní podobu uječeného post-harcore v jakési umírněné formě odkazující až kamsi k THE MARS VOLTA. Ale jak už jsem předeslal v úvodu, vše se mění a tak kalifornská skupina prošla metamorfózou, díky které se od svých začátků vzdálila. A tak pokud budeme hledat kontinuum spojující jejich současnou podobu s debutem, zbyde nám asi pouze Anthony Green a jeho specificky zabarvený hlas, který ale již většinou bloudí v trochu jiných polohách a z vypjatého nervního ječení se přerodil v sice stále ve výškách si libující, přesto velmi citlivě a uvolněně plynoucí projev. Tato změna samozřejmě koresponduje i s proměnou celkového hudebního projevu skupiny. Nervózní podtón prvních alb už je pryč a skupina se ponořila do řekněme alternativnější podoby pop rocku s určitou progresivní nadstavbou. Takovou podobu nabízelo minulé album „The Amulet“.

Anthony Green ale jako by dále tlačil na uvolněnější notu a přerod tedy pokračuje dál. Cesta tak vede zase o kousek pryč od rockové vyhraněnosti a najednou se ocitáme v elektronikou nabitém prostoru, kde kytarové party hrají téměř jen role nervózních statistů. Otázkou tedy je, pro koho a kam současní CIRCA SURVIVE vlastně míří. Tady je třeba poctivě přiznat, že pro fanouška tvrdé hudby, dokonce i jen té rockové, toho zbylo jen velmi málo. Druhou otázkou ale je, zda se v jejich hudbě najde dostatek posluchačsky zajímavého materiálu. A zde je to hodně o preferencích samotného posluchače včetně schopnosti přijmout onu velmi uvolněnou a chvílemi snad až banální podobu jejich hudby. Ta se propadla do vyklidněné, rozvláčné mírumilovnosti, odplula z post-hardcore vypjatosti do popové líbivosti a ambientní ospalosti.

CIRCA SURVIVE si v současných kulisách budují novou tvář a soustřeďují se především na emotivní výpovědi, čemuž zjevně podřizují vše ostatní. Z textů tak je cítit kritický pohled na současnou společnost i snaha o sebereflexi. Amerika v rozkladu a strach ze ztráty svobody jako důsledku krizí je třeba hodně zřetelně cítit z textu „Imposter Syndrome“.

"Desperately I fall to my hands
All my words give way
Endless abolition
Desperately, I forfeit my plan

How am I to make you believe me?
How am I to get you to see?
America is burning from the inside out
We were never meant to be free"

Současně s novou hudební formou jako by ale přicházela i určitá nejistota. Přestože od poslední desky uplynulo už dlouhých pět let, CIRCA SURVIVE se nepustili do tvorby plnohodnotného alba, protože „Two Dreams“ je vlastně jen kompilace dvou EP, které poskládané dohromady mají možná vyjadřovat jistou jednotu protikladů. „A Dream About Love“ a „A Dream About Death“ jsou ale v dokonalém hudebním souladu a ve výsledku působí jako kompletní a logický celek. Je to celek plný přístupnosti a zasněné bolesti, která je v Anthonyho vokálu všudypřítomná. Ale je to i celek propadající se do umírněné neškodnosti, absence ostrých výpadů a vyhrocenosti, co zabaluje skladby do až ospalých atmosfér, a byť se nedá upřít invence a šikovnost, s jakou jsou vystavěny struktury a melodie, čekání na vyvrcholení zůstává nenaplněno. Ale možná je to jen důsledek deformace fanouška jejich starého já, který očekává to, co zde už být nemá.

Když z pohledu na celou tvorbu skupiny přemýšlím o tom nejlepším, co CIRCA SURVIVE stvořili, tak byť je mi současná podoba sympatická a do značné míry si tuto klidnější verzi užívám, padá kamsi dolů a vrcholným albem pro mne asi zůstane „Blue Sky Noise“, kde se potkalo vše na správném místě, vyhrocená naléhavost s uvolněnou písničkovostí do sebe skvěle zapadly a pecky jako „Get Out“ dodnes vyvolávají husí kůži.